Kolem některých staveb jen projdete. A pak jsou takové, u kterých se přirozeně zastavíte a ztišíte.
Architektura jižních Čech v sobě nese čas, řád a lidskou stopu. Je to kraj, kde vznikaly stavby s pokorou, rozmyslem a hlubokým vztahem k místu. A právě k těmto dílům cítím respekt, obdiv a tichou vděčnost.
Sakrální stavby, zámky, špitály i drobné kaple – to vše jsou místa, kde se potkává víra, řemeslo a krása proporcí. Stavby jako Svatá Trojice v Trhových Svinech, zámek v Nových Hradech nebo kostel sv. Václava a Schwarzenberský špitál v Lišově nejsou jen architekturou. Jsou svědectvím doby a umění lidí, kteří dokázali spojit funkci s estetikou v jeden harmonický celek.
Stejný obdiv patří i jihočeským statkům. Jednoduchým, a přesto promyšleným stavbám, kde má každá linie smysl a každý detail své místo. Zdobné prvky zde nejsou samoúčelné – často chránily, orientovaly, sloužily. A přesto vytvářely charakter, který je dodnes nezaměnitelný.
Při pohledu shora vyniká to, co ze země často zůstává skryté. Souměrnost, rytmus, vztah ke krajině i prostoru kolem. Nesnažím se stavby přetvořit, ale spíš jim dát prostor nadechnout se a ukázat se v jejich přirozené důstojnosti.
Neuzavírám se ani současné architektuře. Nové stavby, které mají myšlenku, cit pro místo a respekt k okolí, mě baví. Rodinné domy v krajině kolem Lipna, otevřené výhledům, světlu a prostoru, jsou příkladem toho, že i dnešní architektura může mít klid a charakter.
Jsou ale i stavby, které vznikaly bez vztahu k místu, bez ticha a bez pokory. Těm se vyhýbám. Ne proto, že by nebyly velké, ale proto, že nemají příběh, který by stál za vyprávění.
Architektura pro mě není jen objekt. Je to dialog mezi člověkem, krajinou a časem.
A já ho chci zachytit s úctou, klidem a nadhledem.